Moje babička a můj bratr mají jednu věc společnou – oba potřebovali vlastní muzeum pro své sbírky. Zatímco babička shromažďuje staré hračky, můj bratr za více než 25 let své motocyklové kariéry nasbíral nespočet kombinéz, helem a trofejí. Na ně má naše rodina spojené krásné vzpomínky, a proto nám bylo líto nechávat je zapomenuté viset v dílně.

Když se naskytla příležitost proměnit staré skladiště o rozloze 35 m² v muzeum, bylo rozhodnuto. Jak ale vměstnat do jedné místnosti starodávné dětské hračky a závodní helmy s kombinézami? To už byla zábava pro mě...

Prostor jsem rozdělila na dvě poloviny tak, aby byla při vstupu vidět pouze část se starodávnými hračkami. O motocyklové části nový návštěvník zpočátku vůbec netuší. Hrací část plynule navazuje na výstavu starých psacích strojů, rádií, kamer, fotoaparátů a šicích strojů. Kolem posezení, ze kterého lze na projektoru sledovat záběry motocyklových závodů, se pak návštěvník dostane do druhé – závodní – části místnosti.

Obě poloviny jsou naprosto odlišné: liší se barevností, atmosférou i teplotou osvětlení. V hrací části dominuje květinová tapeta doplněná jemně růžovou výmalbou. Bílé vitríny ukrývají hračky a na zemi je koberec s figurínami rodiny s dětmi a jejich hračkami.

Obě části propojují tři masivní police s již zmíněnými psacími a dalšími historickými stroji. Za pomyslným rohem už ale začíná tmavě šedý prostor, kde vynikají nasvícené kombinézy, helmy, první vítězný minibike a figuríny v závodních kombinézách. Minibike stojí na podstavci s vyříznutým logem týmu, který má pro naši rodinu speciální význam.

Dominantou této poloviny místnosti je LED instalace Masarykova okruhu, jejíž výroba byla nejnáročnější částí celého projektu. Za mě to ale rozhodně stálo za to. Co myslíte vy?